Moji drazí milovníci psů, vím, že jste tady, protože vám záleží na vašich psích přátelích a chcete, aby žili navždy. Zároveň všichni víme, že jednoho dne se budeme muset rozloučit.
Ztráta psa je jako ztráta dítěte a sdílení našich zkušeností, vědomí, že nejsme sami, činí ztrátu o něco snesitelnější. Proto jsem se rozhodl pokračovat ve sdílení dopisu, který jsem napsal svému milovanému Skaiovi, který zemřel v květnu 2017.
Napsal jsem ho na cestě zpět z Norska, kde jsem byl pracovně, a přiznávám, že jsem celý let zpět do Vancouveru plakal. Byl to velmi těžký návrat domů, ale psaní tohoto dopisu to usnadnilo.
17. května 2017....
Můj sladký příteli,
Dnes je velmi, velmi velký den. Ten druh dne, kterého se většina milovníků psů bojí víc než vlastní smrti.
Minulou noc jsem moc nespal – možná dvě hodiny nejvýš. Práce mě zavedla devět časových pásem od tebe. Neuvědomoval jsem si, jak špatně to bylo, když jsem odcházel. Možná jsem v hloubi duše nechtěl vidět to, co pro tebe už bylo jasné.
Tvoje zranění tě hodně vyčerpalo. Je ti šestnáct, což je dvojnásobek osmi, tedy 112 v lidských letech. To je staré pro velkého psa jako jsi ty. Ale tak dlouho jsi to zvládal tak dobře, že jsem skoro zapomněl. Neměl jsi ani moc šedivých chlupů, tvá srst byla lesklá a neurolog, který tě viděl minulý týden, nemohl uvěřit, jak dobré máš zuby.
Když jsme šli k tvému neurologovi, strýčkovi Nickovi, a on nám řekl, že jsi utrpěl vážné poranění krčního disku, měl jsem to pochopit, ale v tu chvíli jsem nebyl veterinářem. Byl jsem stoprocentně tvým tátou a tátové nechtějí vidět své děti odcházet, ani do školy, ani na cestu, a už vůbec ne navždy.
Když tě před dvěma týdny náhodou zasáhl do hlavy těžký kufr od zavazadel, nejdřív jsi se snažil být statečný, ale pak jsem tě musel nést na letu. Lidé z Westjet byli úžasní. Nechali nás letět domů a pak jeden z jejich zaměstnanců a milovník psů přišel, aby se na tebe podíval, když jsme dorazili. Ale viděl jsem, že jiskry v tvých očích vyhasly. Věděli jsme, že vzhledem k tvému věku a diagnóze není operace možná. Nechtěl bych, abys tím procházel, můj sladký příteli. Nezasloužil sis trpět, bylo by to víc pro nás než pro tebe.
V hloubi duše jsem doufal, že se zase vzchopíš, jako vždycky. Statečný, lesklý, milý a plný energie. Vždy jsi byl starostlivý, tak moc jsi se staral o ostatní. Vždy připraven pomoci, ptal ses: „Co potřebuješ? Co pro tebe můžu udělat? Co ještě, co ještě?!“ To jsi byl ty – pan Skai Wantstofly, border kolie v srdci, víc člověk než pes.
Když jsme se potkali, držel jsi kost a vrčel na všechny své bratry a sestry, zuřivě jsi bránil svůj cenný poklad. Ale když jsi mě uviděl, pustil jsi kost, zapomněl na vrčení a přišel se pozdravit. Tak začal náš příběh.
Ano, je pravda, že mi tvoji lidé říkali, že budeš agresivní a neměl bych si tě vybrat, ale nemohli být víc vedle. Stačilo ti dát dvě kosti a naučit tě, že když je vyměníš, vždy bude dost jídla pro tebe.
Postupem času jsi se stal zenovým psem, naší pýchou a radostí, pravým nejlepším přítelem! Časem jsi mě tolik naučil a inspiroval stovky tisíc, možná miliony milovníků psů, aby se lépe starali o své nejlepší přátele. Byl jsi pravým ambasadorem psů a já jsem byl velmi šťastný, že mohu žít ve tvém stínu. Ty jsi byl hvězda a já tvůj táta.
A pak byly holky. Chlapče, ty jsi miloval holky! Měl jsi to dobře zmáknuté, když jsi chodil po pláži nebo v parku, ležel přímo u jejich nohou! Holky milují, když jsou kluci u jejich nohou a ty jsi v tom byl mistr. Tvoje úspěšnost byla téměř 100 procent.
Ve skutečnosti jsi byl jediný samec, kterého znám, kdo mohl spát v posteli první noc pokaždé. To je dovednost, kterou by mnoho kluků chtělo mít!
Ano, vím, že labradoři a zlatí retrívři byli někdy výzvou. Byli jako Italové. Hluční, rozjaření a srdeční. „Manger, manger!!! Mamma Mia!!!“ Pro tebe byli trochu moc.
Byl jsi pánem etikety a dobrých mravů, vždyť tví předci byli Britové. Mnoho lidí mi říkalo, že jsi byl nejlépe vycvičený a nejlépe vychovaný pes, a já souhlasím. Tvoje způsoby tě dovedly k tomu, že jsi byl mým průvodcem a ochráncem, mým služebním psem, který mi pomáhal s nespavostí. Ano, chodím ve spánku a dělám to od dětství. Když jsem byl na veterinární škole, prošel jsem skleněnými dveřmi a málem zemřel. Ale od té doby, co tě mám, staráš se, abych byl v bezpečí. Byl jsi můj strážce a já tvůj.
Dobrodružství! Ó, ty jsi žil pro dobrodružství a měli jsme jich tolik! Je toho dost na celou knihu. Pamatuješ, když jsme uplatnili naše letecké míle a letěli jsme s tebou do Paříže v první třídě? Jako služební pes jsi mohl letět v kabině a měl jsi vlastní polštář! A byla tam žena, která zuřila, protože v kabině byl pes. Kdybych měl leteckou společnost, létal bych se všemi psy v první třídě a všechny odpůrce psů bych dal do nákladu!
Bylo zábavné vidět, jak se moje bláznivé sny stávají skutečností. Běhal jsi kolem Eiffelovy věže, to jsi miloval. Také kolem pyramidy v Louvru. Pamatuješ, jak jsme tě dali do klína ženské sochy v parku a fotili jsme se? Usmíval ses, jako bys chápal, že je to legrační. Ta fotka je jedna z mých nejoblíbenějších.
Byl okamžik, kdy jsi mi jasně dával najevo, že se v práci vyčerpávám. Byl jsi to ty, kdo mi dal nápad žít vyváženější život, dělat jógu, užívat si přírodu a trávit zimní měsíce na Maui. Miloval jsem dělat jógu v parku s tebou, protože jsem tě mohl sledovat, jak spíš a honíš králíky.
Poprvé, když jsem tě přivezl na Havaj, letěli jsme na ostrov Oahu. Vzal jsem tě na pláž, voda byla teplá. Naučil jsi mě, že je možné cokoli. Tehdy ti bylo sedm let.
Když jsi byl štěně, skoro jsem si myslel, že mě nemiluješ, protože jsi byl vždy připraven jít na dobrodružství se svými dalšími lidskými a psími přáteli. Ale jednoho dne jsme šli k jezeru a všichni se tě snažili přemluvit, abys šel do vody, ale ty jsi nešel.
Pak jsem skočil já a během vteřiny jsi byl ve vodě a snažil ses mě „zachránit“. Možná si myslel, že se topím kvůli mému plaveckému stylu?
Tvoje sestra Peggy byla pro tebe a pro nás velmi zvláštní přítelkyně. Věděl jsi, že jsem ji původně vybral já, ale pak začala utíkat ode mě pryč. Očividně měla plán. Nechtěla, abych tě nechal samotného. Už jsi někdy přemýšlel, co by se stalo, kdybych tě nechal? Nedokážu si to představit. Bylo to tak správné.
Není mnoho psů, kteří mají možnost vidět svou sestru nebo bratra každý týden. Já rád trávím čas se svými sourozenci, takže jsem chápal, jak moc jsi miloval být s ní a zvlášť jsi miloval přespávání u ní.
Mohl bych pokračovat a pokračovat, psát o našich dobrodružstvích a plakat, protože dnes je opravdu těžký den. Vlastně si nemyslím, že jsem kdy měl těžší den v životě, a bylo jich pár těžkých!
Skoro jsi nechodil, když jsem tě nedávno vzal do tvého oblíbeného parku a našel jsem tam malého plyšového pejska opřeného o sloupek. Nemohl jsem uvěřit svým očím, protože ten pejsek vypadal přesně jako ty, hnědý a bílý a dokonce měl brýle. Byl jsi to ty! Malého plyšového „tebe“ jsem si vzal s sebou do Norska, protože mi chyběl ten pravý ty.
A pak přišel ten telefonát. Nebylo ti dobře. Ten hovor, kterého jsem se nejvíc bál. Viděl jsem tvé oči a věděl jsem, že mě žádáš, abych tě pustil. Tři dny jsi nejedl ani nechodil a čekal jsi, až přijdu domů.
Strávil jsem tři hodiny hledáním letů, abych zjistil, jak se k tobě dostat rychleji. Zajímavé je, že stejná letecká společnost, která nás vezla domů, když jsi byl zraněný, mě teď veze k tobě.
Jsem na cestě a vím, že čekáš. Říká se, že největším projevem lásky je pustit někoho, i když to bolí.
Vím, že bych mohl jít do hrdinských opatření. Vím, že bych tě mohl podrobit různým zákrokům, ale to by znamenalo víc utrpení. Dnes jsem měl mnoho zhroucení. Procházel jsem letišti, nevadilo mi, jestli mě někdo uvidí plakat. Vím, že jdu domů, abych ti pomohl, a připadá mi to, jako by mi někdo vytrhl srdce.
Tak moc tě nechci pustit, ale vím, že největším projevem mé lásky je pustit tě.
Budeme se mazlit, budu tě líbat, budu ležet vedle tebe a pak tě pustím, protože tě miluji.
Tento dopis píšu v letadle, abych si zkrátil čas, zmírnil bolest a byl ti blíž.
Ty, pane Skai Wantstofly, jsi hlavní důvod, proč byl můj život tak dobrý. Naučil jsi mě být lepším veterinářem a léčitelem, ukázal jsi mi, jak být lepším člověkem a že největším smyslem života je pomáhat druhým a trávit čas s rodinou a přáteli.
Až dorazím do Vancouveru, budeme se chovat jako velcí kluci, kteří vědí, že ten pravý ty je nadčasový a bez hranic a že v našem světě nikdy neodejdeš. Mohl bych to ještě chvíli vydržet, protože mnoho lidí to dělá. Často jsem viděl, jak lidé vydrží příliš dlouho. Vím, že jsi miloval běhání a opravdu tě nechci nechat trpět, když nemůžeš chodit a nejíš. Říkáš mi, abych tě pustil.
Vidíš, teď mám strach, ale vím, že musím být silný. Jako veterinář jsem viděl mnoho zlomených srdcí, ale také jsem se naučil, že největším projevem lásky je pustit tě, příteli, i když to bolí jako čert.
Jen vydrž, pane Skai, jdu za tebou….
__________________
Poznámka: Do Vancouveru jsem dorazil ve středu 17. května 2017 ve 13 hodin. Když jsem přišel domů, Skai čekal na svém oblíbeném gauči, s polštářem pod hlavou. (Miloval polštáře) Strávili jsme spolu několik hodin. Měl své milované kolem sebe. Zemřel v 16:30 pacifického času ve svém domově v North Vancouveru, Kanada.
Naše srdce jsou zlomená a bude trvat nějaký čas, než se vzpamatujeme ze ztráty tak rychle.
Moje rodina a já vám všem děkujeme za všechny zprávy podpory a povzbuzení.
Slibuji, že budu i nadále tu pro vás a vaše psy, jakmile budu moci.
S láskou a vděčností,
Dr. D
Pan Skai Wantstofly 2001 - 2017
